Pochod myšlenek

Naslouchám tónům vody, blížící se bodu varu. Nemohu se dočkat toho známého pískotu konvice na sporáku, připomínající bájné sirény, jež mne vábí a lákají.

Dojít klidu při pomyšlení na vyváženost všech mých chuťových buněk, rozkládajících se po mém jazyku, při prvním doušku toho tak lahodného nápoje.

Rozplývám se při nárazu horké, ach tak horké vody o dno krásně malované a ilustrované konvice, odpovídající duševní váze mého čaje. Duševní, ano duševní, i čaj má duši. Právě ta se teď tak lehce pohupuje a pluje po hladině vody, která sahá až po okraj hrdla. Zrovna tam se tak bez trápení rozpouští a vydává ze sebe jen to nejlepší.

Sleduji jak čaj zbarvuje vodu. Naplňuje jí svojí láskou. Daruje jí barvu svého rozpoložení.

Ale ne, zde roli významnou nehrají pouze buňky chuťové. Tak znamenité aroma, omlouvám se, ale to nemohu opomenout. Pára vykreslující se v prudkém světle, dýchat a být s ní po tu krátkou chvíli jejího náhlého vůní naplněného života, mne činí, jak psychicky, tak i fyzicky vyrovnanou osobou.

Nemohu se dočkat až ochutnám toho jedinečného zážitku. Ale ještě před tím, dovolte mi, alespoň na malou chvíli pozorovat tu nádherně poklidnou hladinu. Tam kde mnozí vidí jen a pouze čaj, tam já spatřím svůj odraz, oči své, stejně tak poklidné. Rozplývají se a touží být jen na okamžik jeho sladidlem.

To cukr uvedl mě v pokušení. Toužím jím být a na dně se rozpustit, jako malý krystal. Jako vločka sněhu, když dopadne na dlaň a promění se v kapku vody.

Neznám lepšího pocitu, než když všechny tyto vlastnosti krásy a nádhery můžete uchopit do ruky. Zdvihnout malíček na úctu jemu prokázanou a…